Vděčnost a ponožka

Tohle je ponožka.
Levá.
Nízká a kvalitní. Někdy ji u nás někdo zapomněl (i s tou pravou) a protože mi jsou, tak je nosím. Jsou skvělé. Nepadají, nesvírají, nepotěj se v nich nohy…
A ačkoliv si nedělám moc citových vazeb k fyzickým věcem, tuhle levou (a i tu pravou) ponožku jsem si moc oblíbila.
A já jí ztratila. V lese. Vyzula sem se na prochajdě, ponožky strčila do bot a šli jsme…pár kiláků tam a pár zase zpátky.

Cestou zpátky jsme potkali maminku s batoletem v manduce. Stejně jako my si užívala lesa – místo čekání u mobilu, než dětem skončí skautská schůzka.
Usmáli jsme se na sebe, viděli jsme se už u klubovny…a šli jsme dál.
Když jsem se pak zase obouvala, ponožka v botě nebyla. CHm. Chvilku na mě šel normální vopravdickej nešťastnej pláč (ano, šel. A ano, taky to nechápu
– kvůli ponožce. Ale dělo se a tak to píšu jak to je.) Jako fakt to je můj nejvíc nejoblíbenější pár ponožek. Dobrý. Nádech, výdech, úsměv…

Sundala jsem si i tu druhou a šli jsme pomalu k autu, které bylo u klubovny. Pavel ještě říká s takovým potutelným úsměvem a tou jeho čistotou: „tak třeba Ti ji přinese ta maminka
co je taky v lese“.
Jasný, každej normální soudnej člověk sbírá po lese levý ponožky. Ještě navíc šedivý…takže na nich moc nepoznáš, jak jsou či nejsou „jetý“.
No nic. Učím se, že vše je pomíjivé – i ponožky. Za chvíli jsem na ně zapomněla, páč jsme cestou vočuchávali probouzející se svět a bylo nám fajn.

…zkrátím to. Paní maminka mi opravdu ponožku přinesla. Bylo to celé hodně vtipné, protože jí vlastně bylo trapně, že sebrala v lese ponožku. A co kdyby prý nebyla moje. Ale že si mě všimla, že jsem šla bosa a boty měla v ruce a že si domyslela, že mi vypadla a tak. A ať si o ní nemyslím, že je nějaká – cituji – „úchylačka co sbírá
po lese ponožky“.

Já, když jsem ji viděla, jak mezi ukazováčkem a palcem nese štitivě ponožku, tak jsem vypískla radostí a vyrazila jí naproti, abych jí vysvobodila. (Tu maminku,
ne ponožku:-)). Taková čistá a čirá dětská radost. Né ani tak z ponožky, jako z toho lidství a vděčnosti, co sem z celé téhle situace ucejtila.

No nic. Je to vlastně příběh o ničem. A přeci o všem. O levé ponožce (co se ztratila), o naší upoutanosti k věcem (má chvilka skoro pláče), o síle čistého záměru (Pavlovo
informace, že paní ponožku přinese), o pouštění (když jsem přijala ten fakt, že ji prostě už mít nebudu), o všímavosti (prostě si maminka všimla), o čisté dětské radosti (když jsem ponožku viděla) a o lidství a vděčnosti, které v nás všech je. JO, a taky o důvěře, že si tenhle post nepřečte bývalý majitel ponožek a nebude je třeba chtít zpátky:-)))))

A tak vám přeju všem krásný den. Ať už s ponožkama, pravou, levou…a nebo bez:-)