Sedím před domem a pozoruji letící mraky. V ruce dobrou kávu, na tváři úsměv a v duši klid. Vnímám lehký vítr, který mi hladí tvář a cítím se naprosto skvěle – a to i přes to, že ještě před malou chvílí tekly z mých očí slzy smutku z nejistoty. Pár krátkých cvičení, která už mám za ta léta zautomatizovaná mi ale pomohlo zpátky k úsměvu a radostnému prožívání přítomného okamžiku.
Kdybych tohle znala před pěti – deseti lety, nemusela jsem se tolik utápět v úzkostech a zažívat panické ataky.á