Jaký je tvůj styl
...aneb jak mě "dodělal" sekáš v Berlíně.
TO máte tak. Prošla jsem ve svém životě spoustou etap, od asistentky přes manažerku a zároveň rozevláté ezotajemnice až po „autentickou písničkářku“.
Co jsem ale asi nikdy neměla – tak SVŮJ STYL.
A v poslední době mě to dohání.
Hodně cestuju, potřebuju, aby mé oblečení bylo pohodlné a funkční. To moc nemám.
Na podiu si přeji vypadat tak akorát žensky/cool/uvolněně/moderně – ideálně vše dohromady.
Zároveň už mě opouští nošení dlouhých šatů a sukní…(to ale neznamená, že je nenosím ráda…jen už to není pro mě nutnost jako dřív, ale radost.)
V podstatě nenakupuji nové oblečení – převážně swapuju nebo nakupuju v sekáčích. A když už si něco kupuji, snažím se, aby to bylo od lokálních tvůrců.
Vždycky se mi povede najít nějaký super kousek, ze kterého mám velkou radost.
ALE – nevím pak moc co s ním.
S čím ho nakombinovat.
CO k němu.
Jak ho využít…
"Ich weiß es nicht, na und???"
Když sem vlezla do sekáče v Berlíně, taková unavená, uťapkaná, dost vymrzlá, páč foukalo a mžilo…vykoukla na mě tahle cedulka. To mě úplně dorazilo. Vlastně mě to nas-alo. Měla sem chuť tam začít křičet: „Ich weiß es nicht, na und???“
Stejně sem nevěděla co si vybrat, tak sme šly s kamarádkami o obchod vedle.
Tam mi padly do oka super kalhoty. To je přesně ono, to se mi líbí (ano, chvilkový záchvěv „znám svůj styl“).
ALE vždyť já na ně nemám.
A už se začal rozjíždět – někde na pozadí – ten starý dobrý scénář z dětství.
„Na to nemáme, to si nemůžeme dovolit,“ slyším mojí maminku milovanou na trhách v Jugošce, když mé nejlepší kamarádce její maminka kupovala tričko s MickeyMousem. Bylo nám asi 10, ale tahle vzpomínka je sakra živá…
A teď jsem se dívala na mé kamarádky, jak vybírají v obchodě šatečky a tričíčka a minikny a já tam stála u těch kalhot, které se mi fakt líbily…a dělalo se mi fyzicky zle. Na to nemám. Nemůžu si to dovolit…
HOV-O, mám. Jdu si je koupit. A šla sem. Kalhoty byly se slevou a stály o 10 Eur méně, než sem si myslela.
Takže super – krásná odměna:)
Očistný pláč - NA TO NEMÁM
Vylezla jsem před obchod a spustil se pláč. Očistný. Celé to šlo ven.
„Maruš, přece nebudeš bulet uprostřed Kreuzbergu“ – říkala mi hlava.
Ale mě to bylo jedno. Pustila sem to ven, vzlykala, čistila. Prostě vědomě sem vyplakala ty slzy za to „tenkrát“ v Jugošce. A taky
od stánku s tričkama z BeverlyHills 90210. Na Dylana sme s mamkou neměly, tak mi koupila Stevna. Jak já to triko nesnášela… A pak taky z….blablabla. Těch příhod kdy „sme na to neměly“ je tolik…
Možná i proto neznám a nemám svůj styl. Protože sem nikdy, ani jako dospělá, neměla možnost jít do obchodu a vybrat si „celou sadu“ oblečení (nebo sem si ji
nedopřála). Tak, abych to mohla kombinovat. A nebo prostě jenom nevim. Nevim, co mi sluší, neumim si to představit…
Třeba moje kamarádka Kupina…ta vleze do sekáče, mrkne a už „TO“ vidí. Neuvěřitelný – pro mě haluz. Já projdu ten sekáč 3x
a pak si vyberu kousky, které jsou vlastně nakonec třeba úplně na nic:)
Tož to jen takové malé odpolední zamyšlení.)
BTW – A jak to máte se stylem vy???