Jak jsem dostala kapky – aneb Můžu se o Tebe opřít?
Inu, slíbila jsem psaní o svém očistném procesu, a tak je tu:-)
Všechno to začalo tím, že jsem dostala kapky. Od Markétky. ANO – od TÉ samé Markétky, po jejímž léčení přišlo první mé velké čištění před 2,5 lety (Můžeš si přečíst TU). Nápoj lásky se ty kapky jmenují a Markétka o nich píše: „Je to Dar přírody pro naše těla a srdce…tradiční receptura porodních bab z Mexika… speciální příprava, 16 bylin, láska“. Podtext kapek je „posílají z těla pryč vše, co není láska.“
CHi. FAKT FTIPNÝ, Markétko, vopravdu.
Ve spojení s krásným a silným rituálem při oslavě mých čtyřicátých narozenin, po nějakých povídáních doma s mým mužem – kdy jsem se ho ptala „co můžu udělat pro to, abych se vedle Tebe cítila víc jako žena“…tyto kapky lásky zřejmě dokonaly další započatý proces očisty.
Spustily menstruační krvácení a to trvalo – v různých intenzitách – opravdu dlouho. CCA 6 TÝDNŮ.
Opět na dně, opět na začátku
Opět jsem se dostala na úplné dno svých sil. Bylo to náročné. Dlouhé. Zase přišly strachy, obavy, nejistoty.
Znovu se ozvaly ty mé staré dobré úzkosti. Nechala jsem to procházet. Poučena z předchozích zkušeností jsem víceméně zůstávala v důvěře, i když hlava generovala různé scénáře – a fantazií rozhodně nešetřila. Začala jsem si pomáhat prawteinem I AM HAPPY a CBD s Kadidlem (oboje na omezení těch propadů) a pak taky bylinkami. Kopřivou na doplnění železa, chlorellou a ječmenem na doplnění dalších důležitých minerálů. Odpočívala, byla na sebe hodná, spala jak bylo potřeba, dýchala.
Po rozhovoru s mým kamarádem, který je zároveň gynekolog (ovšem né jen tak ledajaký, zajímá se o duchovní rozvoj, o psychosomatiku…) jsem přidala ještě červený rybíz a občas
i červené maso. Taky jsem si začala kreslit černou tečku (jasné STOP) na dlaň, abych dala děloze najevo, že fakt stačí. Kamarád mi položil otázku: „Proč si necháváš z těla odcházet radost?“ (Ano, všechny psychosomatické příručky označují jakékoliv nadměrné krvácení jako odcházení radosti z těla-života.)
Neuměla jsem úplně odpovědět hned…ale nápověda přišla velmi brzy.
Chvíli po tomto rozhovoru jsem totiž přestala krvácet. Seděla jsem na wc a radovala se.
„Noooo, tak brzdi, Maruš“, povídá mi můj vnitřní hlas. „Přestaň se radovat. Co když to za chvíli zase začne???“ Ajoooo, řekla jsem si. A opravdu se přestala radovat.
První velký AHA moment
NO TAK MOMENT. Jakože si opravdu nechám vzít momentální radost z přítomného okamžiku strachem z toho, co třeba příjde?
ANO, nechám. A děje se mi to vlastně celý život. Pro jistotu se neradovat, abych pak nebyla zklamaná. Sichr je sichr.
Tak to teda ne. To už takhle nechci. Beru si svou radost zpět. Zpět do TADY A TEĎ, bez nahlížení do budoucnosti a do „co když“.
A opravdu, na pár dalších hodin byl „klid zbraní“. A já se radovala. Opravdovsky, z každé návštěvy wc, při které se nic nedělo:-)
Ale vrátilo se to. Po asi 2 dnech zase v plné síle. A tak jsem raději k Jiřímu zajela na kontrolu, zda je vše v pořádku. Nález byl celkem dobrý,nic závažného.
Nicméně bylo tam něco, co jsem nechtěla pustit – a tak se nechtěla odloučit ani sliznice.
Stála jsem před dalším úkolem. NAJÍT, CO NECHCI PUSTIT ZE SVÉHO ŽIVOTA. Už dávno vím, že to nejde vypátrat na povel. A nebo možná jde, ale já to zatím neumím.
A tak – s důvěrou a odhodláním to vydržet a nejít na kyretáž (což je vlastně jediná medicínská varianta) – jsem pokračovala dál. Byla jsem neustále ve spojení s mou kamarádkou Naděnkou, která vždy vyslechla vše co bylo potřeba (děkuji).
A také s kamarádkou Helenkou, laskavou čarodějkou, která nade mnou držela stráž skrze hvězdy (hele, myslete si co chcete…ale když vám v momentě, kdy už padáte na hubu, sedíte u ohně a čučíte střídavě do něj a pak na hvězdy – a najdete si tu, co fakt krásně září – příjde z ničeho nic zpráva: „Maruško, ničeho se neboj. Vše je v pořádku. Právě jsem na nebi našla hvězdu co nejvíc září a poslala Ti skrz ní dávku energie.“ tak pochopíte /a nebo taky ne, ale to nevadí/ vše:-) ) Helenka mi taky doporučila Schüsslerovy tkáňové soli (teda hlavně trojku, která doplňuje železo a zmírňuje krvácení).
Protože doplňovat železo kopřivovým čajem už bylo dost stresující…vono když po něm pořád chodíte čůrat…no…však tušíte:-)
Beru si svou sílu zpět...to je to řešení. Nebo ne?
Pořád mi chodila na mysl věta „BERU SI SVOU SÍLU ZPĚT“. Myslela jsem si (hahaha, myslela), že je to TO ONO. Ale pořád se nic nedělo. Nic se nelepšilo – ale naštěstí ani nezhoršovalo. Do svých doplňku stravy jsem přibrala prawtein C60, primárně pro navrácení energie (a to je teda pecka), abych mohla fungovat. A ano, opravdu jsem i poctivě odpočívala. Mezi koncerty a akcemi jsem v podstatě jen ležela, seděla, spala…i tak energie ubývala. Markétka si mě taky hlídala a poradila mi, ať se opečuju napářkou.
Po křtu CD DOMŮ a víkendu s mojí milou smečkou kamarádek v lese (Jááááj, tohle byl rááááj. Les je prostě lék léků.) jsem se rozhodla napářku si konečně dopřát.
Nevěděla jsem totiž, zda se to celé nespustí zase ve velkém, a tak jsem tuto péči odsunula na týden „klidu“. Připravila jsem bylinky od Bylinky pro Ženu, speciální stoličku, krásnou dlouhou sukni, muziku, oheň v krbu hořel. Usedla jsem tedy na „trůn“ a jala se relaxovat.
Ehm. Mno. Prosimvás, u takového krásného rituálu je super předem si zkusit, jak se vám bude sedět. To jsem neudělala, takže po asi 3 minutách mě začaly úplně šíleně bolet záda a já se neměla jak opřít. Nechtělo se mi ale proceduru přerušovat. V tu chvíli jsem v domě zaslechla „pohyb“ – můj muž (tou dobou s dobíhající virózou) se zrovna probudil:-)
Chvíli jsem se přemlouvala, nechtěla jsem ho otravovat, nechtěla jsem ho zatahovat do mého rituálu. (Jinak tedy vše prožíval se mnou, není to tak že by „nevěděl“.)
Nemusím být pořád "ta co všechno zvládne sama".
Ale nakonec bolest zad promluvila skoro za mě. „Pavle, můžu se o Tebe prosím opřít?“…slyšela jsem sebe samu. A Pavel přišel. Sedl si za mě a nechal mě opřít se plnou vahou o jeho tělo. Hladil mě, tisknul, byl tam pro mě. Se mnou. Plakala jsem. Totiž – ať je to jak chce, často ho k sobě takto blízko prostě nepustím. A tak to pro mne bylo opravdu velké. Ukázat se v té úplné zranitelnosti, v té křekhosti unavené ženy. Nechat si pomoct. Pohladit po ramenou, políbit do vlasů. Čistá přítomnost a láska. Cítila jsem se tak jemně, žensky.
No doprčic. Žádné „beru si svou sílu zpět“, ale „otevírám se ve své zranitelnosti a říkám si o podporu a pomoc svému muži“. Ještě víc a ještě hloubš, než to bylo do teď.
Ten den krvácení ustalo.
A já jsem přišla na další důležitou větu ve svém životě. MŮŽU SE O TEBE OPŘÍT?