Jakou roli chceš ve svém životě hrát???

Nebuď oběť, nebuď kat – pojď si radši zazpívat.
V návaznosti na poslední 3 naše koncerty mi tato věta zní od rána v uších – a tak mám potřebu podělit se o praxi „BUĎ TVŮRCE“, která ve mě vyvolala skoro až euforický stav.
(upozornění = nepíšu to tu proto, abych se litovala či aby kdokoliv soudil situace. Není to potřeba. Jen chciukázat na názorných příkladech, jak je skvělé odhalit v sobě, jakou roli jsme přijali v tu danou situaci. Mě osobně celá tato anabáze opět velmi posunula.)

Koncert 1 - role oběti.

Plný sálek posluchačů a pár dětí. První dvě tři písně dětičky sedí/tančí/poslouchají. Pak se začnou nudit a jdou si hrát. Což je super. Dokonce se odběhnou honit do chodby. Úplná paráda, protože – hrajou si, jsou veselé. Nejsou v sále. Až na to, že chodba je hned vedle mě a tak se mi velmi těžko soustředí na hraní a zpívání.
Hlavou mi jede spousta myšlenek, co s tím, ale převládá ROLE OBĚTI – „já chudinka tu hraju a zpívám a ty dětičky mě svým radostným výskáním při schovce ruší“.
Sebralo mi to energii, vlastně jsem s tím nic neudělala a koncert v tomto ruchu dohrála.
Výsledek = neměla jsem z toho vůbec příjemný pocit a navíc mě to unavilo.

Koncert 2 - role kata.

Krásný prostor v Praze, poklidná atmosféra, pár lidí tančí, další si užívají poslech v sedě/v leže. A dvě ženy povídají. Sice sedí až na druhé straně sálu, ale my na podiu je slyšíme velmi zřetelně. Prvních pár písní si říkám, že to určitě pochopí a přestanou. Nepřestaly. A tak se přiřítí KAT a už to tam tne.
Jdou mi v hlavě naštvané myšlenky, mysl slovně útočí. ALE opět jsem s tím nic neudělala.
Výsledek = koncert jsme dohráli, ale radost z hraní se jakoby vytratila.

Koncert 3 - role tvůrce.

Malý prostor, hospůdka. Prišlo málo lidí, ale jsou natěšeni a my se těšíme, že pro ně podáme ten nejlepší výkon. U jednoho stolu sedí parta mladíků, přišli si dát pivečko. Jsou prima, ale nepřišli na koncert – přišli si povídat. CO s tím, když jsou v otevřené hospůdce. Vyhodit je nelze. Nutno podotknout, že jsou velmi ohleduplní a snaží se povídat
si potichu. I přes to mě to opět ruší. Dobrá, přichází na řadu role poslední – TVŮRCE.
Oslovuji partičku s dotazem, zda přišli na koncert (neútočím, usmívám se u toho – jen aby bylo jasno). Odpověď je že ne. Chápu, odpovídám, že když mají to štěstí, že zrovna hrajeme k jejich pivečku, tak bych jim ráda představila, o čem ty mé písně vlastně jsou – a hrajeme Ezotariánku. Partička se směje a…pak s náma Šúvají při Umět šumět, při ostatních písních poslouchají nebo úplně šeptají, a při Jedinečné zpívají „Jsem jedinečná bytost“.
Výsledek = Cítím v sobě radost. Vím, že na Spotify si nás asi nepřidají (I když obdivně hvízdli, když jsem řekla že tam jsme. Asi to u
takových „fosilů“ – jak nás občas nazve Pavel – nečekali.), ale pro mě je důležité, že jsem je ani neodsoudila (Kat), ani se nelitovala (oběť),
a místo toho TVOŘILA.