Láska uprostřed polí

Občas příjde. Ten vtíravej pocit, že jsem tu sama. I když obklopena milující rodinou a přáteli, stejně někde uvnitř cítím tu protivnou pachuť osamocení.

Dřív jsem se v tom uměla pěkně poráchat…Napřed smočit palec u nohy…a i když mi to nebylo příjemné, najednou jsem v tom bahně stála po kolena…a abych náhodou nevylezla moc brzo, rovnou sem si ponořila hezky i ramena. Jo, teď je to teprve ono. Rochnění v páchnoucím bahně myšlenek na to, jak mi je nedobře. Uměla jsem to dovést k dokonalosti – popatlat si ty srajdy i na hlavu, zaplácnout si uši, nosní dírky, občas i oči…abych neviděla a neslyšela, jak na mě ze břehu volají „TOHLE NEMUSÍŠ DĚLAT“.

Teď na to jdu jinak. Jdu se potkat s fyzickým bahnem. Hezky na pole, pěkně ostrou chůzí, málo oblečená, abych cítila chlad a tím i vnímala své tělo. Z mysli se přesunout do fyzického těla…bláto se lepí na boty, každý krok je těžší a těžší, vítr fouká po strništích a já prostě jdu. Pole je nekonečné, dává mi prostoru kolik potřebuji. Fyzická námaha a chlad mě léčí. Najednou vím, že v tom všem sama nejsem. Že je tu i to mé tělo, že je tu Zem a ptáci a vítr a slunce a déšť a zajíci…a tak. Zastavím se a vnímám dech. Zavřu oči, cítím ostrý vítr co mi chladí rozpálené tváře a suší slzy. Vnímám pevnou půdu pod nohama. Slyším tlukot svého srdce. JSEM.

Slzy smutku se najednou přemění na slzy vděčnosti. Za tu možnost ŽÍT.

A pak otevřu oči a první co vidím…je láska:-)