Má (ne)Vánoční nálada
Zvonečky, světýlka, trhy, svařák, vůně, barevné mašličky a láska všude kolem. Šťastné oči dětí, radostný smích setkávání. Výzdoba domů, rolničky na záclonách. 15 druhů cukroví s úsměvem a vždy uklizenou kuchyní. Dokonale nazdobené.
Hrne se to takhle na nás ze všech stran. Naštěstí už nějakou dobu nekoukáme na TV, takže nás míjí všechny ty reklamy na štěstí…ale stačí zapnout nějakou „síť“ a stejně JE TO TAM.
Ale co když to takhle nemám? Rolničky nemám kam dát, páč nemám záclony. Haldy lidí na trzích mě vždy odrazovaly od účasti. Když už jdu s dětmi péct cukroví, zhádáme se při první vyválené placce. Bordel všude, nálada pod bodem mrazu (no aspoň to trošku připomíná zimu). Pak se poperou a jdou každej fňukat do svýho úkrytu. Peču sama.
JEDNO – LINECKÉ, víc nic. Zatím…
To těšení se na Vánoce mě míjí už pěkně dlouho. Nevím proč to tak je. Možná je to tím, že o Vánocích před 30ti lety jsem naposledy viděla tátu doma. Nevím. Možná je to taky tím, že ta malinká Maruška ve mě neunesla tolik zklamání z „neách“ dárků pod stromečkem…
…a nebo je to taky možná tím, že to co se přikládá Vánočnímu času – to si vlastně žiju celý rok. Dělám radost dárečky lidem, když to na mě přijde. JEN TAK, bez důvodu. Vůně si zapaluji, když na ně mám náladu. Máslové linecké sušenky upeču klidně v půlce července s radostí…S rodinou se setkáváme co nejvíc to jde. S přáteli také. Odpočinek a obyčejné spočinutí „jen tak“ si dopřávám průběžně a bez výčitek.
Každý jeden den jsou pro mě Vánoce. Protože když se ráno probudím a dojde mi, že jsem probuzená – živá a zdravá, že můj muž a děti jsou na tom stejně, že naše postel je měkká a hřejivá, že nám do našeho domu neteče střechou a že můžeme v klidu společně posnídat…je to takovej dar, že bych v tu chvíli nejraději šla a rozcinkala všechna ta „andělská zvonění“ schovaná ve skříních všech…aby si taky dovolili dát si ten dar „vděčnosti“ ve všedním dni.
Nehaním nijak Vánoce ani ten čas kolem…jen mi je někdy ouzko z toho, jak se ze všech stran valí „jak by to mělo vypadat“…
Pro mě jsou to dny jako každé jiné, dokážeme se s dětmi pohádat při štědrovečerní večeři tak, že by se i ten salát raději snědl sám, aby to už nemusel poslouchat (protože pro ně prostě „hra na lásku“ neplatí a jedou život tak, jak ho cítí).
A zároveň předvčerejší večeře, v „obyčejném“ všedním pondělí, kdy jsme se sešli u stolu, zapálili svíčku, popřáli si dobrou chuť, v klidu se najedli, děti si pak spolu zpívaly a lechtaly se – ta pro mne byla obrovsky sváteční. Vánoce neVánoce, pondělí nepondělí.
Je pro mne velmi osvobozující si to takhle přiznat. Že to není povinnost – cítit se svátečně jenom proto, že jsou Vánoce. Že prostě NEMUSÍM.
Krásný čas vám všem, kdo jste dočetli až sem. Ať jsou pro vás obyčejné všední dny malými Vánocemi:))