Mindfulness všímavé procházky
Nedávno jsme byli v lese. Na houbách. Přijeli jsme k němu autem, vystoupili, šli hledat, hledali, nacházeli, nasbírali, sedli do auta a odjeli.
A doma mi došlo, že jsem byla dvě hodiny v lese, ale že si z něj vlastně nic nepamatuji.
Vnímám, že je to teď takový zvláštní „trend“ – honit se za něčím. Ať už jsou to houby, peníze, perfektně uklizená domácnost, dostatečný počet lajků pod příspěvkem z nějaké parádní akce -ale prožitek z toho TADY A TEĎ se vytrácí. A co vím je, že jsem také součástí tohoto trendu.
Rozhoduji se vrátit všímavost víc do svého života
Nedávno jsem psala příspěvek o tlačení a toto rozhodnutí je jeden z kroků, jak na ta „zdravá střeva“:-) (pokud nevíš, o čem píšu, tak článek najdeš NA TOMTO ODKAZU).
Vrátit všímavost do svého života. V některých ohledech je sice dávno součástí mých běžných dní (vědomé zastavení s dechem, ranní studená voda, zdrojování se od Země, projevování emocí), ale vnímám, že mi chybí ten základní (v mých očích) kámen Mindfulness – a to propojení se s přírodou. Pohyb v ní. Pozorování. Vnímání větru, slunce, deště na své kůži, v mých vlasech.
To zpomalení, zastavení, klid. Teď na podzim je to skoro až hmatatelné. Příroda se připravuje na odpočinek a já pro sebe mohu udělat to, že se připravím s ní. Ona mi v tom pomůže, jen jí to dovolit. Jen s/v ní být.
Včera jsem měla jet s kamarádkou do Prahy na mexickou oslavu Dia de los Muertos.
Jasně. Zajedu tam, uvidíme se s kamarádkou, pobavíme se…
Jenže se mi nechtělo. Napřed jsem si myslela, že jsem „jen líná“. Ale pak mi došlo, co vlastně potřebuju – a sál plný lidí to opravdu nebyl. A tak jsem si dovolila kamarádku odmítnout a místo toho šla ven.
Inu, a při západu slunce jsem pro sebe i pro všechny, kdo to mají vidět, natočila jednu všímavou procházku.