Můj velký Slunovratový mejdan

Slunovrat jsem nikdy moc neřešila.
Poprvé jsem ho „slavila“ loni, vlastně úplně náhodou, při krásném léčivém rituálu s mými přáteli. Netušila jsem, jak moc hluboké to pro mne bude a že se stane v mých očích víc, než je třeba Silvestr.

Ten letošní Slunovrat, který byl včera, 21.12.2020, jsem se chystala oslavit ve velkém stylu. Plánovala jsem jet za přáteli na meditaci. To mi ale časově nevyšlo. A tak jsem chtěla jet tančit s ženami. To mi ale taky časově nevyšlo. Bylo to zajímavé, další dvě oslavy také nevyšly…skoro jsem propadla smutku, že jako JAK TO TEDA OSLAVÍM?

A tak jsem se na chvíli zastavila, zklidnila mysl a chtíč a nechala promluvit intuici. JDI DO LESA mi řekla.
„Jako sama, jo? Já sama ve tmě do lesa?“…cha, tak to mě fakt pobavilo.
Jestli jsem nějaký strach nezahodila, tak ten ze tmy. A představa, že jdu sama do „našeho lesíčka“, po poli a po kolejích – no to ani náhodou.
Jenže uvnitř „to“ zase začalo promlouvat. „EHM, JDI DO TOHO LESA. JE SLUNOVRAT, ZAHOĎ STARÉ STRACHY. MÁŠ KRÁSNOU PŘÍLEŽITOST“.

Znervózněla jsem. Ona to fakt myslí vážně…
Inu, zabalila jsem si podsedák, čaj, lahve s vodou, papír, tužku, přírodní podpalovač, rituální tabák, čelovku…posbírala pod skříní a křeslem poslední zbytky odvahy a vyrazila jsem.

Byla ve mě malá dušička. Všechny smysly nastražené, tma byla tmoucí, i když bylo něco po páté hodině – moc jsem toho neviděla (nechodím s baterkou), ale o to víc slyšela. Brrrr:-)))

Ale – došla jsem do našeho lesíčka (rozuměj – shluk 98 stromů uprostřed polí) , na úplném okraji v bezpečném ohništi na poli rozdělala malý ohýnek. Vykouřila rituální tabáček, na papír jsem napsala vše co odevzdávám a spálila jsem to. Zazpívala píseň Zemi a živlům, poděkovala…nechala sem oheň dohořet, poctivě pak vše prolila vodou a zasypala hlínou a zase jsem šla domů. Celé to trvalo 2 hodiny…byla jsem úplně sama. Jen Já a…já.

A byl to ten nejkrásnější zážitek. Ta hrdost, že jsem to dokázala…neumím to popsat. Překonala jsem jeden ze svých největších strachů…vlastně dva. Ze tmy a ze samoty.
Pochopila jsem, jak moc důležité je být jen sama se sebou. I se svými strachy. Kolik nám toho můžou ukázat. A že pokud je přijmeme, umí být velmi jemní v jejich konání.

TAK TEDY DĚKUJI, STARÝ ROKU…A VÍTÁM TEN NOVÝ:)) AŤ JE STEJNĚ KRÁSNÝ, JAKO BYL MŮJ VČEREJŠÍ VEČER.