Nauč mě to, táto

29. 6. 2022

Nauč mě to, táto

Úplně obyčejná věta. Věta o čtyřech slovech, jedné čárce a jedné tečce.

Kolik se toho za ní ale ukrývá.

Ten chlapík na fotce, to je můj táta. Zemřel, když mi bylo 8 let.
Nevím, kolik by mě toho mohl naučit, kolik mi to stihl předat jako malé – upřímně si to nepamatuju.
Téměř nic. Mám pár záblesků, ale spíš jsou to vzpomínky na stresové situace.

Třeba jak mě mocná ruka chytá za vlasy a tahá nahoru, zrovna když pusou lovím pulce z rybníka.
A hned pak následovala „jedna na prdel“. A já vůbec nechápala PROČ?

Lampionový průvod mě zlákal

Vždyť jsem jenom šla s lampionovým průvodem, který jsem potkala u nás v lesoparku. Bylo to krásný,
světýlka všude, taková nádherná atmosféra…pamatuju si to jako dneska. Nešlo s nima nejít.
A průvod došel až „K Pulečkovi“, taková hospůdka u lesa a rybníka v Horním Slavkově.
Všichni se veselili a radovali a já s nima. Tančilo se, zpívalo…jééé, to vám byla krása.
A ty světýlka všude.

Pak sem uviděla pulce. A byla tam o pár let starší kamarádka…a tak jsme si daly „sázku“.
Která chytne pulce do pusy, vyhrává. Hele jako, já se fakt snažila. Kamarádka řekla, že to zkusí
až po mě. A já lovila pusinkou v té rybniční vodě pulce a pořád to nešlo.

…a pak ta ruka a vlasy a naprdel a tak…

„Víš jak sme se o Tebe báli“? Vidím ten tátův naštvanej, vyděšenej a radostnej (a to všechno dohromady) výraz.
A prooooč jako? Nechápu.

Panenka v parku sama...

Hele, je to tak, že jsem měla být do sedmi doma. Vozila jsem svou panenku v kočárku po lesoparku a zrovna jsem se ptala paní, co seděla na lavičce, kolik je hodin. S paní jsme se zapovídaly, však bylo teprve něco po půl sedmé, měla jsem spoustu času…

Sedíme, povídáme…a najednou jde ten průvod. Ty světýlka…jůů.
„Prosím vás, pohlídáte mi ten kočárek na chvilku“, prosím paní a jenom že si tak popojdu…

Chi. No…po osmé hodině mě rodiče šli hledat. Našli u lavičky v lesoparku jen ten kočárek s mojí panenkou…já nikde. Mě našli už za tmy…právě s hlavou v rybníce:)

Jako dítě jsem nechápala, o co jim jde…vždyŤ se mi nic neděje, jsem v bezbečí u rybníka, sem tam se někde mihla nějaká známá tvář, takže co jako?

Jako MÁMA chápu, že když se šestiletá holčička nevrátí včas domů, já najdu kočárek bez majitelky a začíná být tma……že prostě budu panikařit, hysterčit a tak…:-)))

Cesty jsou různé...

Mno nic. To jsem se rozepsala úplně jinudy, než jsem původně chtěla.
Nevím, co mě můj táta naučil. Nepamatuju se. A nevím, co by mě třeba naučil, kdyby nezemřel. Kam by mě posunul.
Jakým bych byla člověkem. To už nikdy nezjistím. Ale něco mi z něj zbylo a za to jsme vděčná.

O to jsem šťastnější, že jsem mohla napsat tuhle píseň. Jako poděkování mému muži za to, jakým je tátou.
Neříkám, že je úplně bezchybný táta…Ale za sebe cítím, že dělá teď a tady úplně to nejlepší, co umí…a za to mu dík.

A díky Martínkovi, že do toho šel a zazpíval tuhle píseň. Hodně jsme kolem toho mluvili, chtěla jsem, aby ji zpíval jenom v případě, že to tak cítí – že se pod ta slova může „podepsat“ svým hlasem:-)

A takhle to je…