Oslava 40. narozenin

Oslava mých 40. narozenin - aneb jak jsem si dovolila být středem

40 uzlíků lásky, radosti, pláče, vděčnosti, bolesti, smíchu, smutku, poznání i nevědění.
40 uzlíků čisté přítomnosti.

To jsem vetkala do zlatých náramků, které jsem připravovala před svými 40tými narozeninami
 a které jsem věnovala ženám
 z povídání níže.

A byla to síla, to vám povim.

I když na tyhle záměrové radovánky úplně nejsem – stejně to pracovalo.

Náramky

Ale od začátku...

Posledních 20 let jsem slavila narozeniny v kruhu muzikantském. S partou různých lidí, kde jádro zůstávalo stejné, jsme jezdili rok co rok k Berounce a tam jsme hodovali, pili a zpívali. Měla jsem tato setkání moc ráda, byla to nedílná součást našeho léta.

Všichni ti kamarádi a přátele z téhle party jsou mé srdeční záležitosti a tak to vždy byl moc hezký čas. ALE často se mi stávalo (hlavně poslední leta, co jsme jezdiliuž s dětmi), že jsem si pak ani třeba neměla kam sednout (než jsem je zaopatřila, nakrmila, potěšila, uspala…).
Často mi to bývalo líto, vím, že jsem to párkrát i oplakala. Jako bych tam prostě neměla svoje místo…
I tak jsem si ale nakonec vždy tuhle muzikantskou oslavu moc užila a jsem za ty časy ráda.

Loni to bylo podvacáté a naposledy, jak můj dlouholetý přítel rozhodl:-)) A tak jsem si řekla, že své čtyřicáté narozeniny slavit nebudu. Proč taky.
JENŽE pak se mi to trošku rozleželo a já sem cítila, že bych si přeci jenom nějakou tu oslavičku dopřála. Jen trošku jinak.

"Pojedu do wellness" sem si řekla.

Jo. Nikdy jsem nikde nebyla, bublinky v bublinkách a tak – to znám jenom z fotek a filmů. To bude pecka. JO!
Mno…ale pak jsem najednou zjistila, že vlastně potřebuju do lesa. Ještě jsem nevěděla jak a proč a tak, ale tohle tam prostě přišlo. Půjdu sama, řekla jsem si. Trošku si to probrečet, odevzdat vše co není potřeba, co už mi neslouží…To bude pecka. JO!

Hm, tak zase ne. Uvnitř sebe jsem cítila, že prostě chci oslavit svůj život. To, že jsem a že patřím na tenhle svět. Tak jak jsem. Teď a tady.
Nic víc, nic míň. DOVOLIT SI TO.

„Milé ženy, svolávám kruh na oslavu mých čtyřicátých narozenin“…psala jsem do skupiny na whatsapu. Plán byl jasný. Sejít se někde u lesa a jít a jít a jít.
U toho mluvit, občas se zastavit, ujít aspoň 20km.

„Jé, a můžou u toho být i muži a děti?“, přišla jedna z odpovědí.

NE! (Moje automatické NE se zase projevilo:-)

Ale kurnik, proč vlastně ne…? Vždyť muži a děti k nám patří…Ale kruh si chci zachovat.

A tak se stalo. Dovolila jsem si požádat svého muže, ať svolá muže mých kamarádek, aby pro nás připravili hostinu, kterou si po návratu „z toho dlouhého putování“ dáme:-) Tyjo, tohle samo o sobě bylo velké. Říct si mužům o opečování touto formou…a nemuset se o nic starat. To sem si asi nikdy nedovolila.

Můj muž domluvil nádherné místo na kraji Vysočiny, kde mají chalupu naši přátelé…a tak se to celé začalo krásně rýsovat.

Zjistila jsem taky, že ženy si udělaly paralerní skupinku a „něco kují“…a že těch 20 km fakt neujdeme… „A Maru, mohli bychom jít třeba jenom 10?“
I tohle pro mne bylo nové a dojímala mne už jen ta myšlenka na to.

...a dělo se.

Nebudu popisovat, co vše se událo na kruhu. Jen, že to bylo krásné, dojemné, srandovní a pro mne osobně taky velké vykročení
z komfortní zóny.

Dovolit si být středem pozornosti, dostávat dary v podobě slov, péče o tělo, o vlasy…Byla jsem hodně nervózní, protože tohle prostě neznám.

Že se cítím jako královna,
že o mne pečuje 8 párů rukou, že jsem středem kruhu který nevedu.
Být středem na fotce, i když za normálních okolností si stoupám
spíš na kraj či dozadu…

Spokojená žena

Dovolit si PŘIJÍMAT

Dovolit si PŘIJÍMAT vše co přichází, se vším všudy. Beze studu a pocitu „že tohle si nemůžu dovolit přijmout“. Že si nemůžu dovolit PŘIJMOUT SEBE SAMU. Otevřít se hojnosti v podobě přátel a toho, co mi nabízejí. Ať už je to „pouhé“ bytí spolu, nebo dary, které nesou. A místo „jééé, tyyyjo, tohle si nemusela“ říct prosté, jednoduché
a přesto tak důležité „děkuji“. A tohle PŘIJETÍ byl ten nejdůležitější a nejkrásnější dárek, který jsem mohla dostat. A co je na tom úplně nejvíc nebožejší je to, že jsem si ho (skrze přátele) dala sama. Co víc si přát?

A když se dostanu k závěru…ušly jsme nakonec přibližně 4 km. V cukrárně u Budíků jsme si daly ranní kávu a dortíček, v Černovicích u vody pustily po vodě vše, co v tu chvíli puštěno mělo být, na vyhlídce jsme hodovaly a na louce nad chalupou proběhl nádherný rituál. Muži nám připravili na ohni výborný Dhál s Rýží a taky špízy a stůl pod stromy, zazpívali PÁR SLOV – píseň, kterou pro mne složili (poslechnout si ji můžeš TU) a pak jsme u ohně povídali a zpívali a sdíleli a smáli se.

Propojila jsem lidi, kteří se třeba nikdy neviděli…a kteří jsou se zdánlivě „Jiných světů“. Ale tam jsme prostě, třeba na malou chvíli, byli všichni jedno:-)
Díky všem ženám, mužům, dětem i psům, kteří se akce zúčastnili:)

Inspiruj se

A tak to píšu sem jako inspiraci pro někoho z vás, koho se to dotýká…a kdo by si chtěl sám sobě dopřát takový dárek v podobě PŘIJETÍ. Že to nemusí být zase až tak těžké a nereálné, jak se často v našich myslích zdá…

PS: celou dobu nás provázely super věcičky, které ženy přivezly. Kapsabelky od Springy, vykuřovací svazky od Naděnky, narozeninová svíce od Plamen Ze Mě (která hořela 3 dny a 3 noci – ještě na oslavu narozenin našeho syna), olejíčky od Bewit (za mě top BAZALKAŠALVĚJ) a Sukně od Wolfice
Za nádherný poskytnutý prostor děkuji Gyrosovi a Míše a za krásné fotky Katarině Wolfici Volfové.

Pust to po vode