Proč jsem začala zpívat až v 38 letech?
Proč jsem začala zpívat až v 38 letech?
Povím vám takovej malej příběh…
…příběh, jak jsem začala vlastně zpívat…a proč až v 38 letech.
Moje ségra zpívá nádherně. Jako malinká jsem s ní zpívala u táboráku druhý hlasy k Brontosaurům a lidovkám, skákalo mi to tam
tak nějak samo a já ani nevím, zda to bylo dobré nebo ne…ale k ségře sem vždy vzhlížela a cejtila se jako „ta druhá“.
Na základní škole jsem chodila do sboru, zpívání jsem milovala, ALE paní učitelka mi nikdy nedala „sólo“. Vždycky jsem byla „až ta z druhý řady“.
A tenkrát jsem za paní učitelkou přišla a řekla jí, že chci zpívat taky sólo. PRotože to miluju a tak. Mno. Odpověděl mi, že zatím ne, že jsou tu jiní,
kteří mají větší rozsah a sytější hlas a na sóla se hodí víc. Inu…ve mě to zanechalo informaci, že „vždy bude někdo lepší a já jenom ta vzadu“.
A tak jsem se do toho „zadu“ začala stahovat.
Mezitím jsem chodila do ZUŠky na klarinet a saxofon a moc mě to bavilo..ale v sedmé třídě jsem dostala nového učitele a toho sem nebavila já. A tak jsme se rozhloučili.
Některé události, věty, slova...nás dokáží úplně zablokovat.
A já tím úplně skoncovala s muzikou. DO zpěvu sem se nehrnula a na dechy jsem najednou neměla chuť ani sáhnout.
Někdy v pubertě jsem se naučila u ségry v garsonce, v Plzni na Vinohradech, v umakartovém jádru:-) hrát na starou španělku. Asi Dajánu myslím, ale jistá si
tím už nejsem.
A začala jsem hrát a zpívat v oddíle u táboráku. Bylo to super, cejtila sem se zase „v sedle“. Než přišla nová členka. Měla krásné kudrnaté zrzavé vlasy,
nádherný hlas a pozor, uměla na kytaře baréčka. A tak jsem se opět stáhla, opět sem byla „ta druhá, ta vzadu“.
Po nocích jsem tajně trénovala baréčka…a pak raději přešla do jiného oddílu – skautů.
S klukama ve skautu sme hráli a zpívali, to bylo super. Dokonce jsme jednou šli hrát ke Dni Matek do domova důchodců (tenkrát vznikla písnička pro maminky).
Jednou jsme byli i na soutěži…Hráli sme u táboráků…ale kluci se začali lepšit a učit se nový a nový songy, Chinasky a tak a já pořád zůstávala u těch svých
a těžko se mi učily nové. A tak sem se zase stáhla…
Můj první vážný vztah byl s mužem o 7 let starším. Muzikantem, výborným kytaristou…Učil mě hrát „Tears in heaven“ od Erica Claptona. Nešlo mi to. Stáhla jsem se.
Druhý vztah byl s mužem o 8 let starším. Muzikantem, výborným kytaristou a taky majitelem nádherného hlasu…neučil mě nic. Naopak mi říkal, že hraju hrozně a ať vlasntě na tu kytaru nehraju vůbec.
A že zpívat ať zpívám, ale jenom na zpívaných v hospodě, že na to abych hrála na podiu prostě nemam…
Poslední můj vztah s mým mužem Pavlem…Muzikantem, výborným kytaristou, baskytaristou, bubeníkem a zpěvákem. Tady jsem se, řádně „poučena“ z prvních dvou vztahů,
už nesnažila hrát vůbec. A přitom on by tak rád:-) ale mě už to nešlo. Už sem měla bariéru. Nejsem dost dobrá. V ničem. Ani v kytaře, ani ve zpěvu, ani ve
hře na klarinet…Chvilku jsme dokonce měli kapelu, ale já se cejtila jako nejslabší článek. A pak jsem otěhotněla a kapela se ukončila.
Zpívala sem dětem ukolébavky, ráda zpívala na společných zpívaných…ale jen v davu. Sama moc ne…
Pomohlo mi Mindfulness
A pak přišlo mindfulness a (a další praxe, ale o tom zase jindy) a naučilo mne že JSEM DOST DOBRÁ TAKOVÁ, JAKÁ JSEM. Že ostatní ať si říkají co chtějí,
důležité je jak já se cítím, jaký je můj prožitek. Naučila jsem se taky žít tady a teď, nekoukat zpátky a nevyvolávat staré vzpomínky (tak jako jasně, teď sem to sem
velmi ve zkratce sepsala)..Prostě každou minutu začínat nový život.
A já zase začala. Vzala jsem si kytaru a zase víc začala hrát. A najednou začaly chodit písně. Přicházely sami od sebe..já je jen hodila na papír…
A co se děje teď už víte:-)
Proč to píšu…Každý může hrát, zpívat a radovat se z toho. Každý může zpívat sólo…A je jedno, jak bude znít. Pokud jeho to bude těšit, tak jupiajé…
A i proto jsme s mým mužem Pavlem, který má neuvěřitelnou trpělivost v odrážení těch „nédostdobráckých“ hlášek a překlápění je na to „jsemdostdobrá/ý“ vytvořili
kurz Srdcem k hudbě – hudbou k srdci.
Abychom i Tebe vytáhli z té pomyslné druhé řady a aby i ty sis mohl/a užívat ten pocit když zpíváš nebo hraješ na plno…bez předsudků k sobě samé.
Neříkám, že hned půjdeš na podium…(ale i to se může stát). To ani není cíl. Cíl kurzu je vrátit si do života a srdce hudbu.
A tak se přihlaš. Za chvíli otevíráme brány.