NÁRAMEK S PŘÍBĚHEM
Povím vám příběh o jedné dospělačce, která čekala na svou kamarádku v Krumlově ve sklářské dílně a při čekání si s dětskou radostí navlékla náramek z korálků, které tam byly připraveny pro děti.
Ta dospělačka si do něj vetkla slova JSEM DOST, aby si to pořád připomínala.
Odešla z dílny, doprovázela kamarádku na vlak a cestou zjistila, že jí náramek tlačí a není jí to příjemné.
Inu, vrátila se tedy ke sklářce a požádala ji, zda-li by si náramek nemohla o pár korálků zvětšit.
Sklářka přikývla, dospělačka přestřihla šňůrku, přerovnala korálky, přidala z každé strany jeden a jala se je opět navlékat.
Mezi tím jí ovšem sklářka začala vyprávět její příběh, dospělačka se zaposlouchala a u toho navlékala.
Sklářka s dospělačkou si hezky rozumněly, měli toho spoustu společného – a tak se dospělačka chvíli vůbec nevěnovala tomu, jak náramek vypadá.
Večer, když už byla sama, koukla na něj a viděla, že písmenka v nápise na náramku nejsou správně. Chtěla je otočit, ale zjistila, že i když je otočí, pořád nejsou dobře – že by musela náramek opět rozvázat a znovu navléct.
Její dospělácká hlava jí říkala, že takhle to přece není dokonalé. Že to není DOST DOBRÉ.
Ale duše, duše se smála tím upřímným dětským smíchem a povídá: „ALE MARU, TAKHLE JE TO PŘECE TO ÚPLNĚ NEJVÍC. V TÉ NEDOKONALOSTI A CHYBÁCH JE VETKNUTO VŠE. A TO „JSEM DOST“ V TOM STEJNĚ PŘEČTE KAŽDÝ“.
A tak dospělačka přijala to, že může být dost, i když má nějaké chyby. TY totiž v komplexním pohledu nikdo nevidí:-)
