Splněný sen

27. 5. 2021

Splněný sen a má pravda o něm. Proč mi to trvalo tak dlouho???

Waw, ty máš CD – tak to se Ti splnil se…gratuluju.
Tak díky, díky…Když člověk zůstane v důvěře, že vše se děje jak má a že je o něj postaráno, otevře náruč a začně přijímat dary života, sny se začnou plnit.

JENŽE – opravdu to tak je? Je vydání CD můj splněný sen? 
Pravda je taková,  že není. Já sem nikdy nesnila o tom, že vydám CD. Nikde v mých představách to nebylo. Ani jsem nesnila o tom, že budu „zpěvačka“. 

Víš, co byl můj sen už od dětství? BÝT MODERÁTORKA nebo Konferenciérka, nevím jak se to přesně jmenuje. Prostě stát na pódiu a bavit lidi a sebe a s lidmi si povídat a třeba i hrát, proč ne. 

Když mi bylo 11, uváděla jsem poprvé. Tam mi to došlo. Neměla jsem nic připraveného, šlo to úplně samo. Plynulo to tak krásně, jako voda. Dodnes si to pamatuju. Velká besídka ZUŠ spojená se sborem 2ZŠ v Horním Slavkově. Já sem stála před celým tím zaplněným sálem „v kulturáku“ a prostě sem mluvila. Bez trémy, beze strachu.

Můj svět, má flow. Waw.

Při střední škole jsme měli projekt – udělat nějakou akci. A tak jsem „si“ udělala Talent roku. S týmem z naší třídy se nám povedlo zaplnit Sokolovské divadlo. Já tam hrála a celé jsem to moderovala ještě s jedním Víťou. Lidi se smáli, my byli fakt dobří. 

Obrovsky mě to bavilo, příležitostně jsem moderovala sem tam ples či krajské kolo Miss a tak. Neuměla jsem to číst z papíru, jela jsem to co mi říkal nějaký „hlas“ zevnitř.  Věděla jsem, že tohle je můj svět.

A tak sem hned po střední škole odjela do Prahy. Na hlavák jsem přijížděla někdy v půl dvanácté v noci a tak nějak sem čekala, že tam bude stát minimálně 5 zástupců různých agentur, budou mít transparenty „Vítej Máňo“ a budou se o mě prát.

To, že se tak nestalo asi psát ani nemusím, že. Nastoupila jsem tedy do kolečka kancelářské krysy a jela v něm úspěšně asi 15 let. Kancl  a korporát umí vzít všechny sny a radosti. Uf. Mezitím jsem sem tam hrála s mými muži (bývalý přítel i můj současný muž jsou oba výborní muzikanti) po hospůdkách na pátečních „zpívaných“…

Přestala jsem hrát na kytaru. Cítila jsem se vedle nich méněcenná. Hlavně vedle mého muže Pavla, který je multiinstrumentalista a má talent hrát na všechno – včetně tyček od nanuků a stébla trávy. A jde mu navíc i manuální práce. Prostě vše, na co si vzpomenete.

Bylo pro mě těžké žít vedle něj – či s ním, to je jedno a necítit se jako někdo, kdo nic neumí. I když Pavel mě vždy ve všem povzbuzuje a podporuje, stejně jsem měla pocit, že nemůžu nic dělat, protože v POROVNÁNÍ S NÍM to bude stát za prd.

Začala jsem se čím dál víc utápět ve smutku z toho, že nikdy už nebudu tou, co jsem byla na střední škole…

Ale pak jsem se začala léčit z úzkostí jinou formou než antidepresivy. Šla jsem cestou poznání sebe sama, své duše. Poznávala jsem se v úplně jiných rovinách a najednou jsem se začala zase vracet do své síly. Tu starou Máňu už sem nenacházela, ale okdaz jejího snu ano.

A občas jsem dostala i takovou „návnadičku“ – třeba v možnosti dva roky po sobě moderovat Benefici pro Leccos. Zase jsem se vrátila k té úžasné flow. Bez přípravy, bez papírů, ale s humorem i vážností jsem odmoderovala celý program. Lidé za mnou chodili, jak jsem super, že jsem jak Adéla Banášová či že bych mohla dělat Stand Up komičku. Vždy mi přišla radost a nová vlna naděje…a pak se zase nic nedělo. 

Nebo vlastně dělo – čím dál víc mi bylo smutno z toho, že se to neděje. Že mi to nejde žít. Že kdybych přece byla „tak dobrá“, už by mě někdo objevil. 

A nebo taky ne. Třeba to není to, co mám v tomhle životě na tomhle světě dělat. A třeba je to CD právě další schůdek na ta „prkna“, která mě z nějakého důvodu tak pořád lákají. (Rozhodně je ale dělané v absolutní radosti z tvorby, v čisté flow a to taky předává.)

Vlastně nevím, jak to je. Co je pro mě teď a tady důležité je vědomí, že vše dělám nejlépe jak umím. Už se nebičuju tím, že kdybych TOHLE, tak bych třeba TAMTO. Nebo že KDYBYCH TENKRÁT NEŠLA TUDY, mohla bych být teď jinde. Vyčítat si zpětná rozhodnutí není prostě dobře. Každé rozhodnutí v mém životě je totiž správné!

Už se ani nesrovnávám. To je velký krok. Přijala jsem to, že jsem jaká jsem. Že není potřeba být lepší než můj muž, než tadyta a támhleta. Že to nejvíc, co můžu být je,když to prostě BUDU JÁ. 

A to ostatní příjde samo. A co to bude? To opravdu netuším:)) Ale důvěřuju životu, že to bude zase jenom krásné. A že mě třeba za ten mikrofon nějak dostane.

A když ne, tak už mi to nevadí. Našla jsem sebe a to byl vlastně asi můj největší sen…