Těsně před....rozhodnutím
„Maru, Eli dneska nemůže jet k zubaři, tak můžeš jet místo ní“, povídá mi s nadšením můj muž.
„NO TO ANI NÁHODOU“, odpovídám a už cítím, jak se mi celé tělo klepe hrůzou a strachem.
Ze zubaře mám celoživotně fakt trauma (ano, jako spousta mých vrstevníků. „Moc milá“ paní zubařka z povinných
prohlídek na základní škole, co mi vrtla do nervu a ještě mi vynadala, že mě to bolí, tomu úplně nepomohla.)
a tak se při každé zmínce o mé návštěvě na křesílku celá opotím.
Automaticky tak odmítám a oddaluji návštěvu tohoto zařízení.
„No, ale tak přeci nenecháme propadnout ten termín, když už jsme konečně našli hodnou zubařku“, povídá muž.
Cítím, jak mnou prostupuje naštvání. Na sebe, že sem takovej srab. Že se bojím té bolesti, která mě u zubaře čeká.
Dělá se mi hned špatně od žaludku a reaguju na něj podrážděně. „Tak si di sám neasi“…
Jenže on jaksi nemá s čím. Já sem ta, která má kaz, co potřebuje opravit.
...nádech, výdech a buď tvůrcem
Dobrá. Zkusím to tentokrát jinak. Budu tvůrce. Jdu na zahradu, kouknu do nebe, poslechnu si ptáčky a chytím se rukama země.
Nádech, výdech, úsměv. Nádech, výdech, úsměv. Úsměv, nádech, výdech, úsměv.
Nechat projít emoce, nechat projít strach, nechat projít naštvání. Vše prodýchat a „rozesmát“.
Ruce se pořád klepou, představuju si sebe na křesle, jak to strašně bolí a jak trpím.
Takže znova…
Nádech, výdech, úsměv. Nádech, výdech, úsměv. Úsměv, nádech, výdech, úsměv.
Najednou si vzpomenu na svá slova, která jsem nedávno říkala dceři, když nevěděla jak se rozhodnout.
„Největší obavy a strachy vyplouvají těsně před učiněním rozhodnutí.
Po něm už se to prostě nějak děje, už jsme v procesu a najednou zjistíme, že se vlastně „nic neděje“.“
A došlo mi, jak moc mne v tuhle chvíli ovládl strach. Strach z neznáma (a možná i známa, páč u zubaře už jsem
párkrát byla, žeano. Jenže to už je vlastně taky neznámo, páč je to minulost a teď to celé tvoříme znovu).
A že když se jedná o ostatní, jsem „děsně chytrá“, ale u sebe mám dost rezervy:-)))
„Dobře, jdu“, řekla jsem a bylo.
Když už se rozhodneš, vše se najednou promění...
V tu chvíli se tělo povolilo…samo. Přestalo se klepat, žaludek se uklidnil, sevření okolo krku a krční páteře taky.
Prostě jsem vykročila a cesty zpět není. (Jako jasný, můžu ještě couvnout – ale to už by se psal zase jinej příběh).
Často od vás čtu, že nemůžete něco udělat proto, že vás paralyzuje strach z toho, jaké to bude.
ALE my vlastně nemůžeme dopředu vědět, jaké TO bude. TO cokoliv, před čím zrovna stojíme. Bojíme se vlastně našich vlastních představ.
Bojíme se neznámého. Nového. Změny.
A tak mám pro Tebe výzvu. Až příjde zase chvíle, že budeš stát před nějakým rozhodnutím a pohltí Tě pocit strachu, vzpomeň si na tenhle post.
Nádech, výdech, úsměv. Nádech, výdech, úsměv. Úsměv, nádech, výdech, úsměv A VYKROČ do toho neznáma – ať už je to cokoliv.
Protože víš co? Návštěva u zubařky byla úplně boží. Dostala jsem do ruky plyšáka (kterého měl před tím můj syn), prodejchala protivnou umrtvovací injekci
a pak už to bylo všechno úplně v pohodě. Smály jsme se na sebe očima, dělaly vtípky a nic mě nebolelo…tak to prostě bejvá.
