Vlasy a jejich symbolika
…jsou to jenom vlasy, ty dorostou. Jsou moje a můžu si s nimi dělat CO CHCI.
Tak tenhle přístup jsem ke svým vlasům měla velmi dlouhou část svého života. Barvila jsem si je vším možným a neřešila vlastně proč. Už v pubertě jsem si na ně nechala dát „bordó“ barvu a vypadala jsem jak 40cetiletá pančelka. No a 40 mi je teď, mám přírodní šeď a rozhodně si nepřipadám tak staře jako tenkrát s bordó barvou a střihem podle hrnce.
...aha, tak proč se barvíš?
Před pár lety jsem si ale uvědomila to, že se za své vlasy – v té době obarvené na zářivou zrz – schovávám.
Měla jsem jeden takový „děsně chytrý a uvědomělý“ monolog o tom, jak uznávám svou přirozenou krásu a jak se nemaluju, protože se nepotřebuju schovávat. Povídala jsem to jednomu týpkovi na nějakým fesťáku. On mě pozorně poslouchal, nechal mě vypovídat a pak se prostě zeptal…“aha, tak proč se teda barvíš?“. A bylo. Myslím, že sem byla dost rudá (studem) a neměla k tomu úplně co říct. Nicméně tahle otázka otevřela pandořinu skříňku…a já šla ještě víc a hloubš k sobě. Paradoxně skrze vlasy.
Šedivé vlasy mi daly svobodu. Přivedly mě ještě víc k mé moudrosti. Pro mě krásné uvědomění. Není to symbol stáří, ale moudra. Vnímám je jako optická vlákna, díky kterým se napojuji na studnici všehovědění:-) Vím, že jeden článek o šedivých vlasech už tu byl, ale když mě Světlana Čiberová pozvala na povídání právě o vlasech, moc ráda sem přijala – a proto píšu tento druhý post, abych v něm odkázala na tento rozhovor.
Je totiž plný aha momentů (i pro mě) o vlasech, o tom proč si je stříháme v těch nejpodivnějších situacích, o ofině, o holé hlavě, o významu patky nalevo či napravo. O barvení i šedivých vlasech, o autenticitě a schovávání…Moc mě to bavilo.