Jsem Ezotariánka

Ano. Je to tak. Jsem Ezotariánka a nestydím se za to.

Facebookem teď prolétla píseň Ezotariánka, kterou jsme napsali společně s mými přáteli Janou a Radkem a také s mým mužem.
I přes to, že je nahrané jen na mobil, kostičkuje, Pavel má na sobě montérky a obligátně mu není vidět hlava (což je ale jeho přání) – jooo, a že jsme to na konci pěkně pokazili (tohle je prostě vzkaz pro ty, co musí mít všechno naprosto dokonalé a perfektní), má po týdnu přes 8000 shlédnutí na FCB a Youtube a já to přikládám tomu, že jsme se prostě trefili.

A do čeho?
Inu – můj pocit posledních měsíců je takový, že spousta lidí vidí v tom EZU – různých terapiích, kamenech, regresích, kruzích, meditacích, zrcadleních, bylinkách, přáních a úmluvách duší, znameních, dvojplamenech, vílách, entitách, mapování, záměrech, čekrách,Bohyních (dosaď si co Ti ještě chybí) záchranu. Setkávám se s lidmi, kteří tomu naprosto propadnou a jedou striktně tenhle směr. A ano, určitě jim to v mnohém pomůže.

JENŽE – co vidím já je, že – skrzeva tento dogmatický styl, který žijou – úplně vypínají sebe. Zapomínají na to, kdo a čím jsou. Přestávají se smát, protože většina z výše zmíněného se smíchem téměř nepracuje. Přestávají poslouchat své tělo, své srdce. Vím, že jeden čas jsem toto taky měla. Byla jsem velmi zabraná do čištění mé minulosti. Pořád jsem se v tom hrabala, přemýšlela a naciťovala, patlala se v hovnech. Tak mě ten svět pohltil, že jsem se úplně zapomněla smát. Žila jsem pořád v době minulé, kde jsem hledala příčiny mého trápení.

Místo abych žila Tady a Teď a užívala si přítomnost, šťourala jsem se v hovnech minulosti a přišla si úplně EZO.

Aby nedošlo k omylu – nezpochybňuji žádný z výše zmiňovaných nástrojů. Spoustu z nich jsem používala, používám a žiju stále.
ALE – všeho s mírou, jak se říká. A čím dál víc se vracím k tomu, že nejkrásnější a nejúčinější medicínou je smích a napojení na své srdce a dech. Na svůj střed. Na zdroj. (ano ano, i to jsou velmi EZOvýrazy). Jen si tak své ruce položit do místa našeho JÁ, oblasti srdeční čakry a dýchat do toho místa.

Těžko se to ale dělá, když nám ty ruce svazují „pravidla“ všech možných pouček.

Co se tím vším snažím říct – snad jen to, že jsem velmi vděčná, že se mi podařilo vystoupit z tohoto EzoEgo světa. Že jsem se vrátila k tomu svému JÁ, které si rádo dá pívo, které mluví sprostě, které nadává a když něco vidí černě, tak to prostě řekne. Ale zároveň je plné lásky, radosti ze života, z blízkosti přírody a milých bytostí…Že už si nehraju na EzoVílu a občas si vezmu kalhoty, když to tak cítím. Prostě žiju to, co zrovna žiju. A na nic si nehraju. I tohle mimochodem učím ve svém on-line workshopu Pusť to po vodě se Šťastnou lenoškou.

Taky se nechci tímto nikoho dotknout…Ale vlastně – kdo si ze sebe umí udělat srandu, toho se to nedotkne. A koho se to dotkne…tak jedině dobře. Možná se na svět podívá trošku míň růžovým pohledem:)