Má cesta s kytarou
…ty máš tolik koncertů, to je pecka…
…to musíš bejt v balíku, když pořád hraješ…
…to se ti to mluví, když děláš to co tě naplňuje a baví….
…teda ty jedeš, jsou tě plný sítě…
Inu…v poslední době poslouchám nebo čtu spoustu takových komentů k mé nynější cestě.
A velmi vnímám, jak to na těch sítích může vše vypadat jednoduše a růžově…
A možná i jo. Možná to je jednoduché. Možná že mi to „samo padá do klína“. Něco určitě.
Třeba to, že se v mém životě objevil Fousáč, který z nějakého (mě neznámého) důvodu začal plánovat naše společné
dvojkonerty…a tak na ně jezdím a často ani nevím do čeho jedu:-)) Ale šířím se a to je krása. Takže díky díky,
Pavle Fousáči:))
Možná je to i proto, že jsem kdysi prostě odevzdala strachy „jít s kůží na trh“ a prostě sdílím vše, i když to není dokonalé.
A je dost možné, že i proto si to k sobě přitahuje lidi. Protože je těší ta má nedokonalost. Protože s tou se dá lépe ztotožnit
a tak to prostě je. To, že to není 100%, perfektní, že to má chyby, ale že je to lidské – a o to jde. Že jsme lidi. Bytosti, které se neustále učí, které na své cestě
kráčejí a u toho překonávají různé výzvy. Bytosti, které chybují, které mají své smutky, své neduhy, své stíny,
své radosti, své lásky i zklamání. Každý si to s sebou v životě neseme a já to prostě jen píšu nahlas.
Opravdu je to ale takhle krásně jednoduché?
ALE není to vše tak růžové, milí přátelé.
Nevidíte ty proplakané dny, kdy se nedaří. Ten pocit zmaru, když na koncert, na který jedeme 400 km přijdou 4 lidi a zbytek
jsou starší páni – štamgasti z baru (mno, a moje cílovka jsou přecijenom ženy,žeano).
A kluci (Pavel s Martinem), mí milovaní Doprovodní muži mě uklidňují a motivují, abych i tak na to podium vylezla…že to dám.
(No přece pro sebe pro sebe pro sebe, nikdo důležitější na světě není).
Moc lidí si neuvědomuje, kolik to stojí úsilí a i peněz…Jak naše děti nemají moc společného času s rodiči, protože rodiče ho hodně tráví ¨
na koncertech a na cestách na koncerty, stavění aparátu, zvučení, balení… A často se stane, že si nevydělají ani na tu naftu.
Jenže je to nějaký proces, začátek a já věřím, že i toto se promění. A tak v tom chci vytrvat.
Málo píšu o tom,jak jsem unavená, kolik strachů vyplouvá napovrch. A ty se netýkají jen muziky, ale ovlivňuje to vše kolem.
Má cesta s kytarou je často taková, jako ta na fotce. Písčitá, vobčas to na tom písku uklouzne a úplně nevidím na konec.
Ale kráčím s důvěrou, že až dojdu tam k té skulince, že se tam s tou kytarou vlezu a otevře se další krásný úsek.
Zatím ale šlapu do kopce a klouže to, klouže. Navíc jdu bosa a ten písek zatím pěkně studí. Ale ještě ani jednou nepřišla myšlenka, že to vzdám. A to je krásné znamení.
A tak nádech-výdech-úsměv…a ještě jednou – nádech-výdech-úsměv (poď to udělat taky), nádech-výdech-úsměv. A jde se:-))
Výzva pro Tebe, kdož si dočetl až sem
Pokud si to, milý člověče, dočetl až sem, tak klobouk dolů. Asi Ti na mě i záleží – a takymám pro Tebe výzvu. Sdílej prosím po sítích mé písně/články/stránky. Protože to mi hodně
pomáhá v tom „šířit se“. Lajkni třeba na fejsbuku stránku Marie Tilšarová a Kdo jsme my a taky Marie Tilšarová – Šťastná lenoška. Dej mi odběr na youtube a pust si tam
nějaký ten rozhovor nebo píseň nebo dokument ze šňůry a okomentuj ho. Kup si ode mě Všímavky a někomu je daruj. Přijďte na nějaký koncert. Nebo na všechny:-))
To jsou takové malé věci, které když vás udělá hodně, tak je to najednou velmi velká věc.
Děkuju.
S láskou, Marie