Můj příběh
Sedím před domem a pozoruji letící mraky. V ruce dobrou kávu, na tváři úsměv a v duši klid. Vnímám lehký vítr, který mi hladí tvář a cítím se naprosto skvěle – a to i přes to, že ještě před malou chvílí tekly z mých očí slzy smutku z nejistoty. Pár krátkých cvičení, které už mám za ta léta zautomatizované mi ale pomohlo zpátky k úsměvu a radostnému prožívání přítomného okamžiku.
Kdybych tohle znala před pěti - deseti lety, nemusela bych se utápět v úzkostech a zažívat panické ataky.
Ano, úzkostmi a velmi temnými náladami jsem trpěla od puberty. Obrovské propady
do smutku,kdy jsem netušila co vlastně dělám na tomhle světě. Panické ataky, které mne dokázaly paralyzovat na hodiny, někdy i dny…Po narození první dcery se vše ještě zhoršilo a já si poprvé nahlas přiznala, že mám fakt problém. Měla jsem obrovský strach z toho, že umřu. V hlavě neustálé myšlenky, že mám rakovinu – a to snad úplně všeho, co jde vymyslet.
Své nemoci jsem žila, i když jsem byla vždy úplně zdravá (a jsem stále).
Neměla jsem se ráda. Neměla jsem jistotu v tom, že patřím na tenhle svět. Neuměla jsem si dát lásku a pozornost a tak si ji hlava vynucovala jinou cestou. A ta nebyla úplně fajn. Bylo období, kdy jsem se i týden nemyla – protože “proč, když stejně brzo umřu”. Často se mi objevovaly obrazy, kdy můj muž a dcera stojí v nemocnici za sklem a koukají na mě napojenou na hadičkách. Umírala jsem za živa. Nedokázala jsem se smát. Stále jsem se jen babrala v tom co bylo a v tom co bude.
Nedokázala jsem prožívat štěstí. Můj úsměv byl křečovitý a bolel.
A tak jsem začala brát antidepresiva. Obrovsky se mi po nich ulevilo a já zase začala žít. Nebo jsem si to aspoň myslela. Chodila jsem do práce, občas se s někým viděla, jezdili jsme na rodinné výlety. Po třech letech se to vylepšilo a tak jsme antidepresiva pod dohledem lékaře vysadili….a chvíli na to jsem znovu otěhotněla a po pěti letech od porodu první dcery přišel do mého života další krásný muž – můj syn.
Mohla to být pohádka, ale nebyla. Ataky a úzkosti se vrátily v mnohem větší síle.
Postoj a pohled mluví za vše
Psal se prosinec 2012, konec světa podle Mayského kalendáře. Synovi bylo necelých 5 měsíců a já jsem žila v totální panice a absolutně paralyzovaná strachem z toho, co bude s koncem světa. Zase jsem žila smrtí. Další antidepresiva. Tentokrát se mi svět otočil jiným směrem. Často jsem utíkala z domova, hledala štěstí jinde – v párty, alkoholu, flirtu.. Rozpadal se nám vztah, jako matka jsem stála za nic a vinila jsem za to všechny okolo. BYLA JSEM ABSOLUTNĚ ODPOJENA OD SEBE
Tehdy mi pomohla má dobrá kamarádka a ukázala mi nový možný směr mé cesty
Jemným, ale přitom důrazným způsobem mě na tom rozcestí nasměrovala k cestě poznání sebe sama. Bolelo to. Proplakala jsem spoustu dní a nocí. Často jsem to chtěla vzdát a lupnout si další pilulku. Ale nějaká vnitřní síla mi pomáhala jít dál “čistá” a já jsem pomalu zjištovala, že se mi to daří. Po malinkých krůčcích, někdy jsem se dokonce musela vrátit o kousek zpátky…ale daří.
Spokojená fotka z Drienku, nádherného festivalu krásných lidí
Ta vnitřní síla jsem byla já sama. Tohle zjištění mi hodně pomohlo na další cestě.
Stále jsem žila v tom, že nebýt přátel a jejich pomoci – tak bych se neposouvala. Ale jednou mi to celé došlo. To JÁ jsem ta, která si pomáhá. Která dovolí, aby mi ostatní mohli pomoci. To JÁ mám veškerou moc nad tím, jaký život budu žít. Jak ho budu prožívat, zda se budu radovat, nebo smutnit. A tak jsem si za to začala projevovat vděčnost.
Začala jsem se hýčkat, být k sobě laskavá, mít se ráda a přijala se se všemi chybami.
Najednou se život tak nějak zjemnil. Stále jsem měla smutky a propady, ale už jsem se jich neděsila. A taky jsem se je naučila přijímat. Však jsou mou součástí. Neanalyzovat stále PROČ se mi to děje, jen si je prožít. Klidně den, dva…
A když jsem je nechalala “pracovat”, vždy z toho navíc vzešlo něco krásného.
Jako květ lotosu co vyroste z bahna.
A PAK MI PŘIŠLA DO CESTY PRAXE VŠÍMAVOSTI - MINDFULNESS
Na Allfestu v Litoměřicích jsem se šla ponořit do ledu. Ponorem provázela Kasha a já se do ní na první pohled zamilovala. Drobná žena s miminkem v šátku, nádherná usměvavá bytost, ze které sálal klid a radost ze života.
“Tak tohle chci taky žít”. A tak jsem nastoupila do její roční akademie Mindfulness.
Mindfulness a ledová voda - to byly další z dílků skládačky na mé pouti za poznáním sebe sama.
Najednou to celé začalo zapadat. Praxe všímavosti jsou hluboké a umí dát pěkně zabrat. Ale stačí je po malých krůčcích začít praktikovat a úžasně to zkvalitní všední dny. A tak jsem začala vnímat krásy maličkostí, naučila se jak pracovat s dechem v klidu i ve stresových situacích. Jak vypnout kritika, který mi pořád našeptává jak jsem k ničemu nebo jak věnovat ještě víc péče svému tělu i duši.
Všechno to, co jsem se naučila jsem vložila do motivačních karet Všímavek – praxe mindfulness na každý den v měsíci a také do mých písní, které spojují praxi Všímavosti s mým vlastním stylem „EZOPOP“:-))
Naučí Tě, jak vypnout neustálý tok toxických myšlenek. Jak se nebabrat v minulosti a netrápit se tím, co bude. Jak si užívat ten prostý přítomný okamžik.
První ponor do ledové vody - pod vedení Kasha Kordy. Od té doby ledovou vodu miluju.
To co umím a znám, co mi pomohlo a co jsem se naučila teď předávám dál všem ostatním ženám, které chtějí také zpívat tu píseň svého srdce
MÁM SE RÁDA
Chodí mi krásné zpětné vazby jak na Všímavky ( „Jsem si nemyslela, že mi to něco dává. Ale dneska přišla velká krizová situace v rodině a já najednou koukám, že nehodnotím. Že dýchám. Že vnímám, kde mě to svírá…WAW – takže ono to fakt funguje“ ), tak na mé písně ( „Přišlo to tak najednou, ráno velká hádka se ségrou. Za normálních okolností bych se v tom pořád babrala, ale takhle mi zněla v uších Tvá píseň ‚Souhvězdí žen‘ a já si jen plula na vlně radosti a lásky. A tančila jsem a křičela a zpívala. Díky“).