V první moment se mi tam vkradla myšlenka, že jsem slaboch. Že jsem selhala. Že něco učím, ale samotné mi to nejde… Přišlo mi, že vše končí. Že tímhle postem na fcb jsem si zavřela dveře ke všemu. Ke zpívání, ke konzultacím. Protože přece jak by něko mohl chtít poslouchat písničky nebo rady od ženy, která si na sebe neumí vydělat. Uf, tolik pláče, tolik bolesti vyplakané v ten páteční večer…
Bylo to bolavé, ale velmi, velmi očistné. 

Zároveň mi došlo, jaká obrovská síla ve mě dřímá. Protože přiznat si, že teď potřebuju pomoc je vlastně obrovsky odvážné. Tak to prostě je a né že né. Pořád máme pocit, že vše musíme „urvat“ sami. Postavit se do své síly a s hlavou vztyčenou přehazovat vidlema  nejen seno, ale nejlépe i kydat hnůj a u toho vypadat jako modelka z titulky Ženy a Život:-)) 

Zároveň mi to otevřelo pandořinu skříňku, protože někde uvnitř mě je pořád ta malá holčička Maruška, která stále dokola potřebuje cítit a slyšet uznání. V tuto chvíli je to uznání v podobě financí, protože tím mi přeci svět dává najevo, že jsem dobrá. Že to co dělám má cenu. Že mám cenu já. 

Díky zpětným vazbám všech lidí, kteří mi pod příspěvek napsali mi to krásně došlo a vím, že teď je potřeba tuhle holčičku Marušku opečovat, dát jí pocit, že je „šikovná holka“ tak jak je a že vždycky byla. Že už nemusí nikomu nic dokazovat.