Rozložená a zase poskládaná
Můj život se skládá z krásných momentů. Užívám si ho a jsem za něj vděčná. Miluju smích, miluju zpívání, miluju vystupování a to vše můžu dělat. Mám krásné děti, milujícího muže, dům a zvládám splácet hypotéku. Chodí mi chvály na písně a mou práci, že prej měním životy.
Je to taková sladká pohádka v přímém přenosu. A všechno to chodí samo – já nic nemusím, jenom si tenhle pohádkový život užívám.
A nebo ne? Co když to není tak růžové, jak to vypadá?
O tom co bylo dřív, čím jsem si procházela a co jsem zažívala psát už nebudu. To si můžeš přečíst v mém příběhu, pokud Tě to bude lákat.
Ale ráda bych posdílela to, jak je to teď. Aktuální dění:-)
Protože vše není tak růžové, jak by se mohlo zdát. V mém životě jsou stále strachy, propady, hádky i protivné myšlenky.
Třeba teď – dostala jsem možnost prožít nějakou chvíli na Hvaru, v nádherné malebné vesničce Sveta Nedjelja. Tenhle druh odpočinku jsem neplánovala, ale když přišla nabídka jet, kývla jsem. A hned při prvním ANO této cestě začala pracovat mysl.
„To jako pojedeš bez dětí a manžela? Bavit se k moři a necháš je doma? Neni Ti to trapný“? A co peníze jako?
„Mnoooo, jako trošku jo, ale já cítím, že to pro sebe chci udělat.“
„Cítím, cítím. Pro sebe, pro sebe. Trošku sobecký, ne? Děti si k moři nevzala celé léto a teď jedeš sama a ony chudinky budou muset dál chodit do školy. A muže tu necháš, ať se o ně stará. A sama se pojedeš bavit. Mno, to je teda pěkný…to se nám pěkně vybarvuješ, holčičko. „
„Ježiš marjaá, děti měly krásný prázdniny, jezdily na tábory a na koupání a na výlety s přáteli. Já mám přeci taky právo někam jet. „
Tak a stop. V tuhle chvíli jsem pochopila hru mé mysli.
Díky praxi Všímavosti jsem celkem rychle zvládla přepnout do role pozorovatele. Sedla jsem si v mém „jámístě“ do křesla a koukala na ten filmek, kterej tam moje mysl jede.
Je to úžasné cvičení, při kterém se na malou chvíli vymaním z vlády mysli a jdu do svého středu, kde vládne klid, mír a láska. (V nejbližší době připravím vizualizaci na toto téma) – a nemysli si, nešlo mi to hned. Ještě stále trénuji přesun z mysli do JáMísta.
V JáMístě hoří oheň a krátkým dechovým cvičením světlo a teplo ohně rozfoukám do celého těla. Získám tak čas a nadhled a tím i přepnu film, který mysl pouští na nějaký jiný, příjemnější.
Je to taky čas, kdy jsem v přítomném okamžiku. Kdy nekoukám dopředu ani dozadu, jen jsem – tady a teď. Může se to zdát už únavné, tady a teď slyšet pořád dokola. Jenže ono to tak opravdu je. Nic víc ani nic míň v životě není, než jen to, co je právě tady a teď.
A tak jsem nastavila reklamy na prodej Všímavek a on-line workshopu Pusť to po vodě se Šťastnou lenoškou a jela. První dny jsem prožívala v jakési eufórii z moře, tepla, slunce, klidu, pohody a radosti. Asi třetí den přišla krize ááááá zase mysl.
Mysl je náš velký učitel. Stále nás zkouší
„Nechodí Ti objednávky, co? To sem zvědavá, jak to pak zvládneš, až přijedeš. Z čeho jako budeš žít? Cákáš se tu v moříčku a nic neděláš.
„Ale já dělám. Odpočívám, relaxuju, medituju, směju se. Pečuju o sebe.“
„Jasně, super, a z té péče o sebe se opravdu děti nají a oblečou, viď. No super, parádička. Co tam máš dál za vtípky, Maruš? „
„Jenže já si to prostě zasloužím. Copak to nechápeš? Celé léto jsem něco dělala, pořád někde hrála, potřebuju to. „
„Hele a koho to zajímá, hm? Jsi přece máma, musíš všechno dělat pro rodinu, pro děti. Ty jsou a budou na prvním místě. Co si jako myslíš? Že na Tobě jako záleží? Tak to si na omylu, holčičko.“
Tady jsem se nechala myslí krásně natlačit do role oběti. Začala jsem se obhajovat a dopadlo to tak, že jsem se rozplakala. Včas jsem nerozpoznala, že si mě zase dává a nevstoupila do role pozorovatele. A tak jsem bulela a litovala se a litovala i toho, že jsem jela.
Naštěstí existuje právě to TADY A TEĎ a tak v každý jeden moment můžeme vše proměnit. A tak jsem o tom začala mluvit s kamarádkami, které se slunily na pláži a najednou jsem přešla z role oběti do role tvůrce a během deseti minut jsem přeměnila fňukací energii na tvořící. Přijala jsem velkorysý finanční dar a taky si řekla o pomoc s PR a prodejem Všímavek po návradu domů. A co se stalo? Během další hodiny přišly najednou asi 4 objednávky. Náhoda??? Nemyslím si.
V každém jednom momentu máš možnost přeměnit vnímání svých prožitků a tím i měnit Tvou energii.
Myslela jsem si (ano, myslela = už to je průšvih:-))), že mám vyhráno a vše je super. Zbytek tohoto dne už byl krásný, v harmonii, s dobrým jídlem a západem slunce nad mořem. Idylka.
Následující den jsem však dostala další lekci. Přišel propad. Smutek a bolest, která se projevovala už i na fyzickém těle v oblasti hrudníku. Jako by mě někdo muchlal. Nešlo mi mluvit, chtělo se mi plakat a já nevěděla proč. Jeli jsme celá parta na večeři do jiného města a já se cítila tak cize. V partě i v sobě. Úplně jsem se rozkládala na malé částečky a ty jako by se ztrácely po cestě za mnou. Najdu je ještě někdy?
Dřív mi tyhle stavy naháněly hrůzu. Bála jsem se, že už to takhle zůstane napořád. Že už mi pořád bude jen smutno. Že už se nikdy neusměju a zůstanu navždy ve své vnitřní samotě. Naštěstí už jsem ale ušla kus cesty a vím jak si pomoci. A tak jsem i konala.
- UVOLNIT SE v tom pocitu je velmi těžké, ale jde to. Nechat tu bolest a smutek či jakýkoliv jiný pocit prostoupit každou buňkou těla. Ať najde co potřebuje. Nebránit mu.
- PUSTIT TO VEN – veškeré emoce, které s tímto procesem rozkladu přicházejí. Pláč, křik, hysterii, lítost, agresi…Neřešit kde jsi, nebránit průchodu pláče jen proto, že jsi v obchodě/v restauraci/v autobuse/v práci.
- SOUCIT K SOBĚ je krásná pomůcka. Vidět se jako malé dítě, které něco trápí. Nebudeme se na něj přece zlobit či ho trestat, naopak – soucitně ho obejmeme, pohladíme a počkáme, až se mu uleví. Věnovat soucit a pomyslné objetí sobě je velký a nádherný krok
- NEANALYZOVÁNÍ toho, co se děje. Znáš to přísloví „čím víc se v hovně patláš, tím víc smrdí“? Ano, je jasné, že se uvnitř nás něco děje a že to má svůj důvod. Stačí jen otevřít tomu procesu dveře a nechat ho konat. A buď nám nechá vzkaz, proč tu byl a mi s tím můžeme dál naložit, a nebo taky ne a nebylo to potřeba vědět. Svou práci už vykonal.
- ZŮSTAT V DŮVĚŘE že vše se děje správně a tak, jak má.
- JÁMÍSTO, nebo zroj/střed, to je jedno jak si ho nazveš. Tam se neustále vracej, klidně 3x do minuty, když to bude potřeba. Je to jedno. Tam jsi opravdu Ty. Tvůj klid a láska, Tvá jedinečnost.
Rozložení trvalo od odpoledne do pozdního večera. Měla jsem ještě možnost promluvit si o tom co prožívám s mou kamarádkou Evičkou Jelenovou (úžasná průvodkyně životem, ženskými kruhy a taky hlas Hudba Dúhy), která svým klidem otevřela prostor pro mé sdílení. Ale já vlastně neměla co říkat. Mysl byla vypnutá. Nebyly myšlenky, jenom pocit prázdnoty a totalního rozpadu. A někde uvnitř mě, asi právě v tom JáMístě jsem seděla a věděla, že je to celé správně.
Že je to potřeba. Přijala jsem tento proces a nechala ho, ať se děje. Už sem se ho nebála. Ba co víc – cítila jsem za něj velkou vděčnost.
Důvěra v proces a v to, že vše se děje tak jak má, je velmi mocná.
Ráno jsem se probudila a jala se ohledáva škody. Ruce i nohy mi zůstaly, vlasy taky, slyšela jsem, viděla jsem, dýchala jsem.
Ale něco bylo přeci jenom jiné. Já jsem totiž začala zářit. Vnímala jsem to z každé jedné buňky. Celé tělo a aj duše jako by prošlo velkým očistným procesem. Auto v myčce a ještě s extralakem navíc. A taky čištění interiéru a výměna všech kapalin. Jo a filtr v klimošce taky vyčištěn…tak asi tak sem se cítila. A to si držím i tady doma.
A neznamená to, že zmizely problémy. Ani to neznamená, že je neřeším. Všední dny přináší spoustu starostí – ale je jen na nás, jak se k tim postavíme. S jakou energií, v jaké roli.
Já se poskládala do role zářící tvůrkyně svého života. Může to znít jakkoliv přiblble, ezotericky, namyšleně…je mi to jedno.
Rozhodla jsem se, že to chci takhle žít , protože je to krásný. Každý jeden z nás má možnost se rozhodnout, jak bude na svůj život pohlížet.
STAČÍ SE ROZHODNOUT:-)